Ze Senorad přes Jihlavku a Oslavku do Náměště n. O. (4. 5. 2026)

Už nějaký čas jsem si chtěl (po nějakých 20–30 letech) zkusit, jestli ještě zmáknu třicetikilometrový výšlap v kombinaci s trošku těžším báglem a trošku těžším terénem. Chápu, že leckterý (nejen) mládežnický sportovník se nad tím pousměje, ale já už přece jen slyšel třiapadesátkrát zjara zpívat kosa a kolena, kyčle a spol. už holt nejsou, co bývaly 🙂 V pondělí jsem se hecnul, hodil na záda deset kilo a vyrazil brzo ráno na bus. V sedm vystupuji v Senoradech a po žluté TZ to přes Biskoupský kopec beru nad Jihlavku (takhle zdrobněle se tady říká řece Jihlavě). Červená značka nad údolím nabízí několik krátkých odboček na úžasné skalnaté vyhlídky. Mojí (a tipuji, že nejenom mojí) nejoblíbenější je ta Na Babách. Výhled na (lezecké) skály a do údolí je tady skutečně impozantní. Cesta ještě chvíli pokračuje lesy nad řekou a následně klesá do údolí. Zarostlou kamenitou stezkou prudce sestupuji do tábořiště a přes silnici pokračuji k Mohelenskému mlýnu. Za náhonem začíná trošku divočejší kamenitý úsek okolo tzv. Čertova ocasu, kde se to aktuálně hemží jarně vybarvenými samečky ještěrky zelené. Od rozcestí Papírna funím nahoru na Mohelenskou hadcovku a polňačkou po modré TZ mířím na západ. Ze značky odbočuji k rybníčku Cenklov, kde jsem ještě nebyl. Hezké místo, kde si v přístřešku dávám svačinu a pozoruji v dálce vrtulník sypající paragány. Neznačenými cestami to pak přes les beru k Babylonu, což je jedna z nejstarších kamenných rozhleden na Moravě. V roce 1831 ji dal postavit majitel náměšťského panství hrabě Jindřich Vilém Haugwitz pro potřeby zeměměřičů. Od rozhledny se motám pěknými neznačenými lesními cestami kolem Sedlecké myslivny k známému „Vlčáku“ – loveckému zámečku Vlčí kopec. Následuje prudký sešup k druhé řece dnešního dne (Oslavě), která je také nejčastěji nazývána zdrobněle Oslavka a je jakousi kultovní trampskou lokalitou tohoto kraje. Pod Vlčákem stojí od roku 2018 pěkný dřevěný most, takže poutník už nemusí brodit jako dříve. Přecházím na levý břeh a proti proudu mířím po červené TZ na podle mě nejkrásnější úsek řeky – tzv. Divokou Oslavu. Nejprve je třeba vystoupat nahoru na rozcestí Pod Pastýřkou a poté vás úzká kamenitá stezka plná padlých kmenů vede nad údolím, přes které můžete v protějším kopci zahlédnout známý altánek Gloriet. Následný prudký sestup k řece a fakt velké vedro mně dávají celkem zabrat, takže dole s chutí sundávám propocené triko a nořím hlavu do chladivé Oslavky… skvělé osvěžení! Krásnou kamenitou stezkou podél řeky (tenhle úsek miluji) docházím k „Vlasákovi“ a čeká mě poslední dnešní kopcovité funění nahoru po červené TZ směrem k Velkopolskému Dvoru. V přístřešku u rybníčku Kolomaznice kontroluji na mobilu odjezdy vlaků, a jelikož mám celkem dost času, tak dávám ještě jednu pauzu. V horkém slunečném květnovém odpoledni pak už jen scházím do Náměště nad Oslavou, kde si před odjezdem domů dopřávám odměnu v podobě zmrzky. Parádní výšlap to byl! A mám neskromnou radost, že ještě celkem v pohodě tu „třicítku“ zvládám 🙂