Žena v černém prachu

*1. sloka* Vítr žene popel přes vyprahlou zem, na horizont kreslí kříže dýmem jen. V brašně nosím kulky, v srdci starý hněv, každý další výstřel bere další dech. *Předrefrén* Pak se z mlhy tiše zvedl černý stín, neřekl jsem slovo, přesto věděl, kým jsem byl. *Refrén* Žena v černém prachu, oči jako noc, nepřišla mě soudit, vzala strachu moc. Řekla: "Nech tu pušku, cesta není krev, jen ten, kdo umí odpustit, přežije svůj hněv." *2. sloka* Každý kámen šeptal jména mrtvých duší, každá řeka nesla vinu, co se neztratí. Chtěl jsem splatit bolest další bolestí, ona jen mlčela mezi větvemi. *Předrefrén* V jejích stopách nerostl ani trn, ani dým, jenom tiché světlo nad spáleným údolím. *Refrén* Žena v černém prachu, oči jako noc, nepřišla mě soudit, vzala strachu moc. Řekla: "Nech tu pušku, cesta není krev, jen ten, kdo umí odpustit, přežije svůj hněv." *Bridge* Když svítání roztrhalo černou oblohu, zmizela jak modlitba ve větru. Našel jsem jen kabát z prachu a ticha, a vlastní stín byl najednou lehčí. *Poslední refrén* Žena v černém prachu, možná byl to sen, možná jen hlas duše ztracené v ten den. Od té chvíle kráčím bez železa v dlaních, protože i nejsilnější muž padá pod tíhou zbraní. *Outro* Vítr zpívá dál přes pustou pláň, nenávist je řeka bez posledních břehů. A když se nocí ozve osamělý kůň, vím, že světlo někdy chodí celé v černém.