Hlas v ranní rose

[Verse 1] Jdu tiše krajinou, kde rosa spí, ráno mě hladí a nic nebolí. Slunce se sklání do zlatých strání, a já mám pocit, že všechno se ztrácí. Tráva mi šeptá jména beze slov, vítr je lehký jak dávný sen můj. Cítím se volný, jak nikdy dřív, bez tíhy v srdci, bez všech svých vin. [Pre-Chorus] A někde v dálce slyším hlas, jak ozvěnu mezi skalami. Nechci se vracet, nechci ho znát, když svět je tak krásný nad námi. [Chorus] Jdu dál za zapadajícím sluncem, po cestě zalité ranní rosou. Jsem konečně šťastný, konečně klidný, jako bych našel ztracenou cestu svou. Jen ten hlas mě pořád volá, zní tiše, ale nepřestává znít. „Vrať se... prosím... vrať se ke mně...“ a já nevím, proč bych měl ještě jít. [Verse 2] Barvy jsou jasné, až neskutečné, řeky se třpytí jak roztavený sen. Každý můj nádech je lehčí než dřív, a nechci se probudit, nechci ven. Ten hlas je ale blíž než předtím, už není ztracený v dálce a tmě. Je v něm strach, který dobře znám, a něco uvnitř se láme ve mně. [Pre-Chorus] Poprvé slyším jeho tón, poprvé slyším bolest v něm. A najednou mám zvláštní strach, že ten hlas znám víc, než bych chtěl. [Chorus] Jdu dál za zapadajícím sluncem, po cestě zalité ranní rosou. Jsem konečně šťastný, konečně klidný, tak proč se mi ruce najednou třesou? Ten hlas mě pořád volá, teď už zní přímo vedle mě. „Prosím tě, otevři oči...“ a světlo kolem pomalu bledne. [Bridge] Krajina mizí. Rosa mizí. Slunce mizí. A místo větru slyším pláč. Místo trávy cítím chladný asfalt. Místo nebe blikající světla. Místo ticha sirény v dálce. A ten hlas... Ten hlas patří jí. [Breakdown] „Lásko... slyšíš mě?“ „Prosím tě...“ „Neodcházej...“ [Final Chorus] A já už nejdu za sluncem, ležím tiše pod večerní oblohou. Ta krásná cesta nebyla cestou, jen poslední chvílí přede mnou. Teď poznávám ten hlas, co mě volal, od první chvíle byl jen jeden. Žena, kterou jsem miloval celý život, se sklání nade mnou a pláče. [Outro] Ranní rosa pomalu mizí. Světlo se ztrácí v šeru. A poslední, co slyším, je její hlas. Volající mě zpátky.