Václav Bělohradský: Antropocén: emancipace od mýtu emancipace (LŠF UHK 2023, Broumov; Společost)

Letní škola filosofie UHK 30.9.2023, Broumov; sekce: Budoucnost - Společnost Václav Bělohradský: Antropocén: emancipace od mýtu emancipace Abstrakt: Posledním dvěma stoletím vládl kult neomezeného ekonomického růstu. Byl založen na stále rychlejším technologickém rozvoji, který měl přinést "emancipaci člověka od všech omezení a závazků“, daných jeho tělesnosti a časoprostorovou situovanosti na planetě Zemi. Pokrok byl definován jako růst možností volit si svobodně mezi stále větším počtem alternativ ve stále větším počtu sfér životního světa. Výmluvnou metaforou tohoto směřování (post)moderních společností je marketingová kampaň firmy Foodora (dříve Dáme jídlo) postavená na hesle „Protože chci!“ - objednám si třeba „pizzu k snídani“ nebo „horkou polévku, i když je vedro. Proč? Protože chci“. Vládnoucím projektem průmyslové modernosti je politika důsledného vyvazování co největšího počtu jednotlivců z co největšího počtu omezení a závazků, kterými je svázán v tradičních společnostech; všechny „nezvolené“ formy přináležení nebo identity, jsou vnímány jako potenciální zdroje útlaku a diskriminace, včetně omezení plynoucích z biologické podmíněnosti lidského života – pohlaví, vzhled, vzdálenosti, příbuzenství, cykly rození, zrání a umírání. Projekt emancipace má svůj jedinečný patos – je jím euforie z kolektivní vzpoury proti human condition, proti omezením, která příroda i historie vnucují člověku. „Buržoazie nemůže existovat, aniž stále vyvolává převraty ve výrobních nástrojích a společenských vztazích...“ – čteme v Komunistickém manifestu. Výrazem „materiální jádro ústavy“ označujeme tu její část, kterou nelze měnit právní argumentací, protože vyjadřuje historickou zkušenost celé společnosti. Všechny liberálně-demokratické ústavy vyhlašují za své materiální jádro společný boj občanů o stále větší nezávislost na historických a časoprostorových poutech. To znamená: více svobodné volby mezi alternativními statky (konzumismus), rychlejší technologický vývoj (technofeudalism – růst technologické moci nad světem není brzděn politickou vůlí nějakého nezávislého demos), stále rychlejší diferenciace společnosti do autonomních a stálě specializovanějších subsystémů (nereprezentovatelnost společnosti jako celku). Vtržení slova „antropocén“ do globálního veřejného prostoru označuje příchod věku, kdy horizont očekávání, spjatý s kultem emancipace, se dostal do smrtelného konfliktu s prostorem zkušeností, spjatým s domovskými právy a povinnostmi lidstva na planetě Zemi. Lze takový „smrtelný konflikt“ udržet v mezích demokratického vládnutí nebo povede k zničující polarizaci společnosti na ty, kdo hájí pozemský časoprostor a na zastánce ekonomického růstu, který s žádný omezením nepočítá? Prvním krokem k předefinování jádra liberálně-demokratických ústav ve věku antropocénu musí být vyhlášení Deklarace závislosti (na pozemském času a prostoru); druhým pak přijetí nové společenské smlouvy, v níž bude uzákoněna povinnost pozemského lidstva respektovat ve své činnosti planetární meze (cf. A safe operating space for humanity - Johan Rockstrom), jejichž překročení by z lidí udělalo kosmické bezdomovce. Kategorický imperativ antropocénu je bezpodmínečné přijetí závazků, které plynou z toho, že lidé jsou pozemšťané.