Václav Němec: Ontologická diference jsoucna a bytí u Tomáše Akvinského a Martina Heideggera

Podle Martina Heideggera je člověk (pobyt) zvláštním jsoucnem, které je rozhodujícím způsobem určeno svým vztahem k bytí. Sebeodcizení, které spočívá v tom, že si pobyt nevolí své autentické možnosti, je u Heideggera interpretováno také jako propadlost jsoucnu a odcizení vlastnímu základu, jímž je právě samo bytí. Rozdíl mezi jsoucnem a bytím, který je pro jeho filosofii klíčový, Heidegger počínaje marburskou přednáškou Grundprobleme der Phänomenologie vyjadřuje termínem „ontologická diference“. Toto rozlišení je spojeno s jeho historicko-filosofickou tezí, podle níž celá západní filosofická tradice nepoznala ontologickou diferenci jsoucna a bytí a propadla „zapomenutosti na bytí“, která nakonec vyústila v evropský nihilismus. Při bližším přihlédnutí se však ukazuje, že v dějinách antické a středověké metafyziky přece jen existují jisté výjimky z tohoto pravidla, mezi něž patří i Tomáš Akvinský, který mezi jsoucnem a bytím zřetelně rozlišoval. Pojetí bytí jakožto konstitutivního principu jsoucna hraje zásadní roli nejenom v Tomášových metafyzických analýzách struktury stvořeného jsoucna, ale také v jeho úvahách o cíli lidského života v rámci morální filosofie a v jeho teologickém konceptu Boha jako „pouhého“ či „o sobě existujícího bytí“. Ve svém příspěvku se zaměřím právě na styčné body a rozdíly v pojetí jsoucna a bytí u Tomáše a Heideggera. Komparace obou myslitelů by měla umožnit nejenom odpovědět na otázku, zda lze u Tomáše najít obdobu heideggerovské ontologické diference, ale také posoudit, do jaké míry Tomášovo pojetí bytí může být aktuální a inspirativní pro současné filosofické tázání po bytostném určení člověka a pro teologii v „postmetafyzické době“.