Díl třinácnáctý: Markéta - V české věznici mě čekal jeden šok za druhým. Devět let bych nepřežila.

Sledujte nás na Facebooku 👉 /   / motylzakatrem   Instagramu 👉 /   / motylzakatrem   Tiktoku 👉 /   / motyl.za.katrem   YouRadio_Talk 👉 / https://talk.youradio.cz/porady/motyl... Třináctá epizoda podcastu Motýl za katrem přináší dlouho očekávaný zlom v příběhu Markéty Klimtové – ženy, která strávila deset let ve srílanských věznicích za pašování pěti kilogramů kokainu. Moderátorka Markéta Otfish Nešlehová ji tentokrát provází fází, kterou označuje jako „domněle veselejší“: loučením se Srí Lankou a repatriací do České republiky. Realita je ale plná byrokratických absurdit, traumatických vzpomínek a tvrdého přistání v české vězeňské realitě. Dlouhé čekání na odlet Co mělo trvat půl roku, se protáhlo na jedenáct měsíců. Hlavní viník? Ztracený pas, který Markéta odevzdala při zatčení a který „zmizel“ v srílanském systému (soud, narkotická policie nebo letiště – nikdo neví). Markéta to hlásila už dávno, ale tehdy jí řekli: „To vám teď může být jedno.“ Nakonec dostala náhradní doklad s fotkou ve vězeňském mundúru – bílá halenka aspoň trochu zachránila důstojnost. Druhý důvod zpoždění byl podivný požadavek srílanské strany: Markéta musela letět výhradně Turkish Airlines. Proč? „Zeptej se mě,“ směje se Markéta. Moderátorka tipuje dobré občerstvení – a jak se později ukáže, měla pravdu. Poslední dny na Srí Lance: trauma a přípravy Den odletu znala Markéta tajně už 14 dní předem, ale mlčela – kvůli bezpečnosti transportu vězně. Informaci sdílela jen s nejlepší kamarádkou Kaushi a milovaným Irangou. Oficiálně jí to oznámili až 12 hodin předem. Před odletem musela projít zdravotní a psychologickou prohlídkou („jestli jsi schopná letu“). Psychologické vyšetření bylo důležité, protože Markéta v roce 2023 krátce brala prášky na uklidnění. Důvod? Šokující zážitek: přivezli k ní do ordinace mrtvolu mladého vězně, který se ráno oběsil v cele. Byl ještě teplý, čistý, zdravý na pohled – a měl jen dva roky trestu. Doktor se ho jen dotkl a konstatoval: „Mrtvej.“ Markéta to nedokázala zpracovat, nemohla spát a poprvé požádala o léky. Diskutují i o sebevraždách: ve mužské části častější než u žen. Markéta spekuluje, že ženy jsou psychicky odolnější a víc je drží zodpovědnost za děti. Odlet a cesta Den D: eskorta v poutech, řetězech a s „medvědem“ na rukou. Let Turkish Airlines byl paradoxně příjemný – dobré jídlo, slušné zacházení. Při přestupu v Istanbulu strávila noc v letištní cele, ale pak už přímý let do Prahy. Když letadlo klesalo a Markéta uviděla soutok Labe s Vltavou, brečela radostí. Poprvé po deseti letech slyšela češtinu od personálu, chtěla líbat českou zem. „Strašná radost,“ vzpomíná. Příjem do Ruzyně: šok za šokem Euforie netrvala dlouho. Příjem do věznice Ruzyně byl studený a ponižující. Tašku s osobními věcmi jí sebrali a prohledávali bez její přítomnosti – na Srí Lance by u toho vždycky byla. Dostala použité, zapáchající uniformy (tepláky, šedé tričko, příšerné spodní prádlo, jednovrstvý toaletní papír). Sprcha? Jen dvakrát týdně. „To není středověk, to je prasárna,“ říká Markéta vychovateli. Mezitím se koupaly v oříznutém kanystru na záchodě. Vychovatel jí hned „naložil“: ptal se, jestli je kuřačka (chtěla zůstat nekuřačka, ale kapitulovala – nekuřáků je málo). A pak perla: „Neměla byste páchat.“ Markéta nechápala, později pochopila, že myslel „zapáchat“ kvůli omezenému koupání. Nejdřív ji strčili na celu s dvěma ženami (jedna zvracela do kýble, druhá měla blechy), ale hned ji přesunuli na samotku pod kameru (která byla prý vypnutá). Tam se aspoň na chvíli cítila „doma“ – koukala na parkoviště za Ruzyní. První dny v Česku Kontakt s mámou se podařil až za několik dní. Shodou okolností ten den, kdy Markéta přiletěla, skončila Jiřímu Kajínkovi podmínka – přečteno v Blesku, který se k ní nějak dostal. Psycholog Karel (Vietnamec narozený v Čechách) byl příjemný a pomohl jí zůstat na samotce déle. Advokát byl překvapený, že je ve vysokém stupni ostrahy (měla být v nižším), ale podávala se žádost o podmíněné propuštění. Závěr epizody Moderátorka shrnuje kontrast: obrovská radost z návratu domů versus realita českého vězení, která Markétu šokovala víc než srílanské poměry. „Vítej domů,“ říká ironicky, „ale s velkými uvozovkami.“ Markéta přiznává: najednou byla „narvaná v tabulce“ pravidel a regulací. Všichni jí říkali, že to bude lepší – ale realita byla jiná. Epizoda je plná emocí: radost, smutek, černý humor i hořkost. Markéta je upřímná, místy na krajíčku, a příběh končí otevřeně – ještě není venku, ale cesta k svobodě začala. Příště bude pokračovat. Pokud posloucháte, tenhle díl vás chytne za srdce i za nervy.