Byl Jan Žižka národním hrdinou nebo nelítostným náboženským fanatikem?

Spor o smysl českých dějin vygradoval za I. republiky debatou o tom, jak máme nahlížet na období husitství. A právě tato diskuse velice názorně ukazuje, že historie jako vědecká disciplína neustále osciluje mezi historickými fakty a příběhem, který si na jejich základě vyprávíme. Při hodnocení naší minulosti je důležité důsledně rozlišovat mezi faktickými a hodnotovými tvrzeními. Tomáš Garrigue Masaryk vykládal husitství dost diferencovaně – neopěvoval ani tábority, ani pražské utrakvisty, ani husitské stavy - přesto se mu podařilo implantovat do českého povědomí přesvědčení o demokratickém a humanitním charakteru husitství. To bylo možné proto, že Masaryk si z husitství vybral jen jeden radikální výhonek jednoty bratrské, a na něm pak postavil celou osu českých dějin. To se profesionálním historikům samozřejmě nemohlo líbit. Spor o smysl českých dějin vyhrotila za První republiky Pekařova kniha „Žižka a jeho doba“, která proti tehdy všeobecně přijatému názoru líčila husitskou revoluci jako rozklad státního a kulturního vývoje národa a popisovala Žižku jako náboženského fanatika. Od počátku si v našem národním povědomí soustavně konkurovaly dva typické výklady husitství. První líčí husitské hnutí jako pokrokové, demokratické a jako příklad náboženská tolerance. Jan Žižka je v tomto příběhu národním hrdinou a obráncem pravdy. Vše je součástí Masarykovy teologické linie českých dějin, podle které Češi neomylně směřují k humanitě. Naproti tomu podle Josefa Pekaře husitská revoluce vůbec pokroková nebyla, byla spíše rozvratná a způsobila hospodářský úpadek, kulturní izolaci Čech a oslabení státní moci. Čili jednoznačně civilizační regres. Oba názory mají přitom své opodstatnění v historických faktech. V období husitství lze skutečně nalézt určité kořeny tolerance a plurality, šlo ale o nezáměrný efekt soupeření stran. Reformátoři chtěli stejný monopol jako katolíci, to se ale ani jedněm ani druhým nepodařilo, proto z toho nakonec vyšla pluralita. A zároveň lze jednoznačně souhlasit s tím, že husitská revoluce přinesla rozvrat a civilizační regres. Takže obě dvě hodnocení husitů lze podpořit nějakými fakty, ale klíčové je vždy naše hodnotové založení, tedy jak to, co se stalo, chceme vidět.