Skalní hrad Sloup

Značně erodovaný pískovcový suk se svislými až převislými stěnami a rozlehlým horním plató ve výšce přes 30m nad okolním terénem. Délka skály činí necelých 100m a šířka asi 60m. Skála byla v průběhu historie lidmi značně přizpůsobována a postupně doplňována o další objekty. Množství skalních prostor, světského i sakrálního určení bylo vytesáno a dostavováno jak uvnitř skály, tak i na jejím povrchu. Tyto skalní objekty jsou vzájemně důmyslně propojeny. Z vlastního hradu zůstaly do dnešních dnů zachovány jen zbytky některých prostor a budov, kdysi vytesaných do skály. Převážnou část prohlídkového areálu představují bývalé poustevny, skalní kostel, ambit, kaple, terasy a další objekty, které zde byly uměle vytvořeny v době baroka. Na toto období se odvolávalo i pozdější pojmenování skály Poustevnický kámen. Skalní blok byl osídlen už v pravěku. Dokládají to starší archeologické nálezy z prostoru hradu, ale zejména z mocné splachové vrstvy na úpatí skály. Nalezené zlomky keramiky pocházejí z eneolitu, kdy zde žili příslušníci kultury kulovitých amfor, z období lužické kultury a z doby laténské, přičemž poslední z nich pravděpodobně patřily nekeltské kobyliské skupině. Je možné, že v některém z pravěkých období na skále stávalo hradiště. Samotný hrad postavili pravděpodobně na počátku 14. století Ronovci a jeho prvním doloženým majitelem byl Čeněk z Lipé. Po roce 1330 hrad koupili jejich příbuzní Berkové z Dubé. Ke konci období husitských válek (uvádí se rok 1427) se na hradě usídlil loupeživý rytíř Mikeš (či Mikuláš) Pancíř ze Smojna. Pod ochranou pánů z Vartenberka i odtud podnikal loupeživé výpravy do Lužice. V roce 1444 odvetná výprava vojska z Lužice znamenala obléhání hradu, nicméně dobyt nebyl. O rok později další výprava hrad znovu oblehla, obránce nechala vyhladovět a nakonec jej vypálila. Mikeš sice Lužičanům slíbil, že hrad neobnoví, avšak jakmile vojska odešla, během tří let hrad obnovil a ve svých loupeživých výpravách po okolí pokračoval. Roku 1455 jej předal svým synům. Na počátku roku 1471 jej koupili znovu Berkové z Dubé. Během třicetileté války, roku 1639, byl zničen švédskými vojsky vedenými generálem Johanem Banérem a pak již obnoven nikdy nebyl. V roce 1679 Sloupské panství včetně skály se zbytky hradu získal hrabě Ferdinand Hroznata z Kokořova a skalní suk věnoval poustevníkům. Postupně se jich tu vystřídalo šest. Prvním byl stavitel Konstantin, který se podílel na návrhu přestavby hradní skály. Dalším poustevníkem byl malíř Václav Rincholín, autor slunečních hodin na skále. Po smrti Ferdinanda Hroznaty roku 1708 byly další stavební práce zastaveny, v té době zde byl poustevníkem Václav. Vnitřní zařízení kaple bylo přeneseno do nového kostela svaté Kateřiny v obci. Novým vlastníkem Sloupu se stal Štěpán Vilém Oldřich, i on pokračoval v úpravách skály, nechal vysekat terasy na jižní a východní straně skály. V roce 1780 panství převzal Filip Josef Kinský. V roce 1785 byla i zdejší poustevna úředně zrušena císařským výnosem Josefa II. v rámci josefinských reforem. Poustevníci zde žili 102 let. Hrabě Kinský ji pak upravil na výletní místo pro své hosty, přenesl hlavní vchod na jihovýchodní stranu a nechal upravit malý parčík. Mezi návštěvníky jsou zaznamenána jména arcivévodů Františka Karla a Štěpána Habsbursko-Lotrinského, saského krále Fridricha Augusta, roku 1847 zde byl i se svými bratry budoucí císař František Josef I. Rod Kinských zde zůstal až do roku 1940, po smrti Augusta Františka Kinského poustevnu i obec převzal šlechtic Vilém Emanuel Preysing. V roce 1945 mu byl majetek zkonfiskován a skála zůstala opuštěná. Roku 1953 byl skalní objekt prohlášen kulturní památkou. Rozloha a uspořádání původního hradu nejsou přesně známy, neboť jeho objekty byly z větší části dřevěné a časem zanikly. Zachován je přístup na skálu, několik místností na vrcholu skály, hladomorna (či zásobnice na obilí nebo cisterna) a některé prostory vytvořené uvnitř skály. Zajímavé jsou poustevnické cely, křížová chodba, podzemní kaple z roku 1693, tři umělé jeskyně (grotty), na ochozu je zdáli viditelná socha poustevníka s dalekohledem v ruce, zdejšího rodáka Samuela Görnera, který dříve obýval nedalekou Samuelovu jeskyni. Romantické kulisy skalního hradu a pousteven byly využity při natáčení řady filmů. Objevily se například v pohádkách Anička s lískovými oříšky (1993) nebo S čerty nejsou žerty (1984), v níž si hradní dvouramenné barokní schodiště ve skalní průrvě zahrálo roli brány do pekla.