Naše 20. století: Pohled z druhé strany | Miluška Havlůjová a Michaela Vidláková

Naše 20. století: pohled z druhé strany. Pokračování úspěšného pamětnického cyklu, jenž se zaměřuje na příběh českých Židů ve 20. století v prolínání židovské a nežidovské perspektivy. Pozvání přijali Miluška Havlůjová (*1929), v padesátých letech odsouzená za pokus o pobuřování proti republice a vyzvědačství, a Michaela Vidláková (*1936), terezínská vězeňkyně. Moderuje novinář, dokumentarista a spisovatel Adam Drda. Židovské muzeum v Praze 2016 Miluška Havlůjová - Narodila se 13. května roku 1929 v Dušníkách u Prahy. Rodiče, Jaroslav a Emílie Pomplovi, se aktivně účastnili protinacistického odboje v okolí Rožmitálu. Po únorovém komunistickém puči byla rodině zkonfiskována pila ve Voltuši a otec byl na rok uvězněn. Miluška Havlůjová se snažila očistit jméno svého otce, ale v květnu roku 1953 byla sama zatčena a odsouzena na 5 let za pokus o pobuřování proti republice a vyzvědačství, přestože měla malého, jedenapůlročního syna (otec byl zároveň podruhé odsouzen na 10 let). Po necelých dvou letech se Miluška Havlůjová dostala na svobodu při tzv. akci „M", když v roce 1955 prezident Zápotocký udělil milost matkám s malými dětmi. Hned po propuštění si zlomila nohu, a protože si z vězení přinesla tuberkulózní bacil, vznikl v ráně zánět kostní dřeně. Po 7 měsících náročné léčby se musela vyplatit z peněžitého trestu 5000 Kčs. Ještě o holích tedy nastoupila do Restaurací a jídelen jako účetní. Po revoluci v roce 1989 se Miluška Havlůjová aktivně zapojila do politiky a vstoupila do Občanského fóra. V roce 1992 se stala starostkou Rudné, ve funkci zůstala až do roku 1998. Narušený vztah matky a syna se již nikdy nepodařilo zcela napravit. zdroj: http://www.pametnaroda.cz/witness/ind... Michaela Vidláková (roz. Lauscherová) - Narodila se v roce 1936 v Praze. Pocházela ze silně sionisticky zaměřené rodiny. Její rodiče se seznámili v organizaci Tchelet lavan. Otec se zabýval ideou kibuců a pomáhal v Izraeli zakládat kibuc Sarid. Deset dní před šestými narozeninami, v roce 1942, byla Michaela se svými rodiči transportována do Terezína. Po necelých dvou měsících pobytu v tzv. kinderheimu Michaela onemocněla tyfem a strávila 13 měsíců v nemocnici. Toto byla jedna z událostí, která ji zachránila před transportem na východ. Po osvobození Terezína zůstala s matkou v Terezíně až do skončení karantény. Její otec opustil Terezín potají dříve a v Praze zajistil byt, kam se celá rodina po válce vrátila. Ani po válce ji však nečekal lehký osud. Její otec nastoupil v roce 1948 jako zaměstnanec na izraelské velvyslanectví. Bezprostředně po válce díky zhoršenému zdravotnímu stavu nemohli odcestovat do Palestiny, ovšem po vzniku státu Izrael se rozhodně hodlali vystěhovat. Nicméně to již nebylo možné. V roce 1953, po procesech s tzv. protistátním spikleneckým centrem spojovaným s osobou Rudolfa Slánského, se o to přece jen pokusili ilegálně. Osud však emigraci nepřál a celá rodina byla v dubnu 1953 zadržena na hranicích a následně souzena. Tehdy stále nezletilá Michaela dostala půlroční podmíněný trest, její matka byla odsouzena k odnětí svobody na jeden rok nepodmíněně a otec ke dvěma rokům nepodmíněně. Byl jim zabaven byt, a tak po návratu na svobodu bydleli postupně u několika přátel, než se jim podařilo získat vlastní bydlení. Navzdory udělené amnestii pak trest Michaele zkomplikoval studium, byla vyloučena z gymnázia a maturitu si dodělávala na večerní škole. Navzdory vynikajícím výsledkům jí bylo znemožňováno přijetí na vysokou školu. Po mnoha obtížích byla přijata na Přírodovědeckou fakultu, kterou úspěšně dostudovala a nastoupila na Biologický ústav Akademie věd, následně pak na Ústav pro výzkum výživy. Po odchodu do důchodu působila v několika funkcích na Židovské obci. Je aktivní členkou ve výboru Terezínské iniciativy a o svých válečných zkušenostech často přednáší českým i zahraničním studentům.