Martin Smolka - Blue Bells or Bell Blues

(2011) Blue bells or bell blues WDR Sinfonieorchester Köln, conductor Emilio Pomàrico EN Martin Smolka (1959) studied composition at HAMU, but also, and more importnantly, privately with Marek Kopelent. In 1983 he found together with Miroslav Pudlák and Petr Kofroň Agon orchestra, which focused on new avantgarde pieces from all over the world. He teaches composition at JAMU in Brno since 2003. His pieces are played more abroad than home, especially in Germany (Jiří Slabihoudek). One of many amazing elements which man can observe when listening to church bells is caused by their swinging. Usually after strike the pitch of each bell slides a microtone down and then, more gradually, back. I found fascinating to transfer this pitch behavior to orchestra chords, especially to woodwinds. When sketching out this piece, I spent two months at the seaside. A cantus firmus of my stay was an enchanted observing the wavy sea. Maybe that is why my bells became blue. Blue bells – bell blues. It is not only play with replacing words and their sense, but most of all listening to their sound. So many “l”-s! The sound of “l” is round and smooth like the sea waves. The “b” is round and blunt as well, but able to hit and tumble – like a surf. And long “ue” is like wind. This score asks the players to leave the save ground of tempered tuning and to step to the “interstellar space” of microtones. In most cases my reason is to breathe new beauty into the old overused harmonies such as A minor (Martin Smolka). CZ Martin Smolka (1959) studoval jak na HAMU, tak soukromě u Marka Kopelenta. V roce 1983 byl jedním ze zakladatelů hudebního souboru Agon (společně Miroslavem Pudlákem a později Petrem Kofroněm), který se zaměřil na uvádění skladeb avantgardních hudebních směrů. Stal se jeho uměleckým vedoucím a klavíristou. Od roku 2003 učí na JAMU. Jeho skladby se často uvádějí v zahraničí, zejména v Německu (Jiří Slabihoudek). Mějte si to za banalitu, ale pozorovat moře a poslouchat zvony je nekonečně fascinující. Nekonečně, protože uvnitř je to tak složité a natolik nikdy stejné, že to nelze prokouknout. Jeden z mnoha elementů, které vždy znovu probouzí můj úžas při naslouchání kostelním zvonům, je nenápadný zvukový důsledek houpání. Po úderu obvykle tón zvonu (celý ten mnohotón) sklouzne o mikrointerval níž a pak se, poněkud táhleji, vrací. Nadchla mě možnost přenést toto téměř nepozorovatelné tónové houpání do orchestrálních akordů, zvláště pak dechových. Tuto skladbu jsem rozmýšlel u moře. Cantus firmus mého dvouměsíčního pobytu tvořilo pozorování obzoru, vln, příboje a toho všeho. Zřejmě od toho mi ty zvony zmodraly. Blue bells – bell blues. To není jen hra s přesouváním slov a jejich významů. Je to především okouzlení zvukem slov. Těch „l“! Kulatých, měkkých „l“, zvuků hladkých a zaoblených jako mořské vlny. K tomu „b“, také kulaté a tupé, ale může dát herdu, povalit – jako příboj. A dlouhé „u“? Není našpulené, je jako vítr! Mimochodem, hráči jsou žádáni, aby vykročili do „mezihvězdných prostor“ mezi běžnými tóny, mimo pevnou půdu temperovaného ladění. Opatrně, malými a pomalými mikrointervalovými krůčky, žádné skoky ani piruety. Důvod? Další z mých pokusů vdechnout nový půvab starým obehraným ámollům (Martin Smolka). Skladba je nahrána s laskavým svolením autora / composition is uploaded with the kind permission of the author