Víla / Robert Křesťan

Jde po skosený trávě a jde tak jak se to píše s větrem v zádech s kytkou v hlavě důstojně a tiše a z polí slítají se ptáci a každej z nich jí věří ona se pak vrací a má v rukou jejich peří Je to můj člověk s hlavou v kříži umírající v horku můj plakát na refýži i má socha u New Yorku je to můj voják beze jména i ten parník v ústí Něvy je to jediná má žena jenže ta která to neví Místo k ní však mířím někam kde je ten co se tak vzteká že ta hrůza kterou čekám není ta která mě čeká Ten můj pocit nemá hranic ta má víra bez rezervy že už nezmůžu se na nic ani na pevný nervy natož na nějakou vílu a že už nevím o co kráčí třeba nemám sílu a třeba mi to stačí